Motoworld

Norsko je nádherná spektakulární země. Na každém kousku, na každém kilometru může biker okem spočinout tu na  vodopádu, jezeru či skále nad ním, tu zahlédne líbezný domeček na okraji krásného lesa a mezi tím vším se vine klikatá silnička, jako lokna plavovlasé princezny. I  jedince, který miluje dlouhé rovné úseky cest v Novém Mexiku nebo Arizoně, s mnoha horizonty a vzduchem tetelícím se nad rozpáleným asfaltem, nenechá jízda po norských silničkách v klidu a stane se vpravdě lahůdkovým zážitkem. Přesto, že jsem projel snad již všechny evropské země, s Norskem jsem měl jen málo zkušeností, a to ještě s Lapplandem, zemí vysoko nad polárním kruhem.Historické názvy, při jejichž vyslovení se každému milovníkovi lyží rozbuší srdce,Telemarkem, Kristiania  - nyní Oslo, Holmenkollen, kde se první závody ve skoku konaly již v r. 1892, ale i olympijský Lillehamer, nebo historický Trondheim, či statečný Narvik. To vše rámováno legendami o statečnosti a bojovnosti Vikingů, slibovalo množství poznání a zážitků.Loňský sraz se konal v městě Steinkjer, 150 km severně od Trondhaimu a 450km jižně od polárního kruhu. Sraz pořádal můj přítel Knut Laugsand se svojí manželkou Iris, za vydatné podpory přátel i města.Knut neponechal nic náhodě. Na organizaci srazu se svědomitě připravoval, v r. 2006 navštívil 8 srazů a v únoru 2007 se oba podívali i do Daytony,aby organizaci měli opravdu z první ruky.Knutovo osobní pozvání jsem nemohl odmítnout a tak již předem jsme s Mariou věděli, že druhou část motorkářské dovolené budeme trávit v regionu Vikingů, se startem v Dánsku, hlavní časovkou v  Norsku a závěrečnou dojezdovkou ve Švédsku. Již na podzim jsme přemluvili  Mirka s Hankou a když jsme se později dozvěděli, že chce jet ještě Jarda Ball s Martinou, Vašek a Ruda s Dášou, byla naše spokojenost úplná a měli jsme radost,že na Norském srazu bude GWCCZ hrát čestnou roli.Jak už to tak bývá, někdo jel po ose, někdo o den později či o den dříve a tak jsme se společně sešli až na srazu v Dánsku.K našemu překvapení jsme v Dánsku získali první místo za klubovou účast.Jarda s Martinou  dále do Norska pokračoval  s Ferry, který měl zabukovaný z Čech, my ostatní jsme pokračovali pohodově po ose.Jenom Mirek byl nervózní, měl  zaručené zprávy, že se v Norsku obtížně tankuje, tak jsme pro jeho klid koupili v Dánsku před trajektem zálivu do Švédska kanystr a načerpali Dánský benzin, asi stejně z ropy z Norského Severního moře. Benzin jsme vezli až do Steinkjeru, kde se i Mirek konečně uklidnil a pochopil, že v Norsku je benzinu dost, běžně se prodává a není potřeba s sebou vláčet 15l. I tak jsme se ale setkali s Čechy, kteří nám říkali, že měli s benzinem problémy. To opravdu nevím  proč. Možná měli prázdnou peněženku, vyčerpanou kartu, nebo prázdnou makovici. Po krátké plavbě kraulem z Helsingoru do Helsingborgu jsme se vydali po souši na našich zlatých křídlech na pohodovou jízdu směr Oslo. Času jsme měli dostatek, nepospíchali jsme a cestu si náležitě užívali. Švédské i norské silnice jsou úžasné, bikerova dušička se při jízdě po nich jen tetelí, můžeme si do sytostí užít dlouhé táhlé zatáčky, rovinky se střídají s táhlými stoupáními a po nich sešup s kopce, to vše proložené překrásnou přírodní scenérií a nádhernými fjordy. Ani jsme se nestačili pořádně nadechnout severského vzduchu a už tu bylo Oslo. Projeli jsme je křížem krážem, viděli královský palác a po krátkém telefonátu s Jardou hurá na Holmenkollen, prý jsou tam. Po prohlídce muzea zimních sportů sháníme Jardu s Martinou, ale jsou již někde před námi. Hurá do sedadel a za řidítka a pokračujeme směr Trondheim, před námi cca 600 km. Silnice krásná, všude samý Nor s domečkem na dvou, případně čtyřech kolech, snad každý Nor má nějaký obytný přívěs a kočuje od severu k jihu a zase naopak snad ani nechodí do práce. Ale ouha čecháčkové, co to tu u silnice na nás kouká? Po tom, co si při jízdě dovolíme u nás, tady se musíme mít na pozoru, po celé trase je omezená rychlost na max. 80 km/hod., na každém kroku budka a v ní mikrovlnka, při překročení rychlosti vyletí ptáček. Trochu nás to znervózňuje, ale jen do té doby, než zjistíme, že fotí pouze ze předu, ale stejně to s rychlostí nepřeháníme. Velmi blízko od sebe jsou tu podle silnice dobře vybavené kempy, kde se pocestný může v kteroukoliv dobu ubytovat a odpočinout sobě i zlatému křídlu. Této možnosti samozřejmě využíváme měrou vrchovatou. No a najednou je tu telefon od Knuta, kdy prý přijedeme do Trondheimu, bude nás tu čekat se svými přáteli, chce nás oficiálně přivítat v Norsku. Setkáváme se na čerpačce. Krátký odpočinek, trochu se přiobléci, začíná drobně pršet a jedeme za krásami starobylého města. První zastávka nádherná katedrála, cesta na její ochoz a pohled na město z výšky. Potom káva a protože prší o trochu víc, jedeme za svými přáteli směr Steinkjer. Prší celou cestu. Tradiční ubytování v kempu, postavení stanu, trochu jídla, sprcha a osobní pozvání od Knuta a Iris pro mne, Mariu, Hanku a Mirka na večeři. Na jejich doporučení si dáváme žraloka, k tomu trochu vína. Bájěčná večeře. Potom pozvání k nim domů, přátelské posezení, krásný výhled na fjord, který ač je to k nevíře, zamrzá tak jednou za dvacet let. Potom ještě pohled na Knutovu Nobelovu cenu za účast v mírové misi a zpět do kempu. Vedle nás kempuje Němec důchodce na historickém motocyklu na naftový pohon. Mirkovi praskají obě tlumené žárovky v hlavním světlometu, pořadatelé slibují, že přivezou nové. Rozhodujeme se, že v jednom dnu pojedeme na Polarsirkel, cca 450 km tam a 450 km zpět. Opět krásná projížďka, prohlídka, nezbytné focení, diplom za návštěvu a již se chystáme na cestu zpět a vedle nás zastaví snad kouzelný dědeček, ale ne, on jen německý důchodce na svém motocyklu s průměrnou rychlostí něco přes 40 km/hod. nás dohnal. Prý pokračuje dále na Špicberky. Smekáme před ním. Kolem 22 hod. přijíždíme do kempu. Následuje obvyklý program, při uvítacím ceremoniálu přichází Stejnkjer - Ordforer, starosta města ve slavnostním kroji s kordíkem. Všechny nás vítá, na plátno promítá upoutávku na svoje město,doprovází slovem a najednou začíná krásně zpívat. Nádherná atmosféra je umocněna ještě tím, že Knut jej přivádí k nám a představuje nás všechny, jako své vzácné hosty ze vzdálené středoevropské země. Hanka navrhuje, já domlouvám společné foto. Těšíme se na další dny, je jen škoda, že Mirek s Hankou musí domů již v sobotu ráno. Vstáváme s nimi v 5, pomáháme zabalit a kolem 6 vyráží. My máme před sebou společnou vyjížďku k Vikingům do tábora a závěrečný ceremoniál v městské společenské hale, spojenou s večeří, jak se poslední dobou stává obvyklé, ale večeře je nabízena jako obce pro ty, kteří si ji koupí. Nebyla v přepočtu nijak levná, ale stále za to. Hlavním chodem bylo sobí maso. Jen málokdo z nás soba jedl a tak byla večeře nejen úžasná, ale i poučná. Ve chvíli, kdy jsme se všichni cítili nasyceni až po okraj, přišlo druhé kolo.To ani nebyl závěrečný ceremoniál, ale čisté obžerství. V hodnocení klubové přítomnosti jsme skončili druzí, i když jsme se těšili na první místo. Předstihli nás Maďaři, respektive Maďar. Který se s jedním Rakušanem snad pouze zaregistroval. Pokud bychom měli nahlášený správný počet členů k 31.12.2006, byli bychom první my. Maria měla velkou touhu, jet se podívat na spirálový tunel, jehož návštěva byla asi před 3-4 lety velkým  hitem v Německu. Čeká nás cca 700 km a   tak se vracíme pohodově zpět do Osla, tentokrát ale po silnici E3 a pak ještě pár desítek kilometrů  po E 18 do Drammenu. Tentokrát nestavíme stan, ale dostali jsme nabídku na chatičku se speciální slevou pro motorkáře, za cca cenu místa pro stan. Kolem nás jsou borůvky velké jako višně a tak než jsem přinesl vodu, mám na stole připravený plný ¼ l hrneček. To se mi přihodilo pak ještě třikrát. A tak si pochvaluji, jak je to někdy hezké, cestovat společně s pilnou spolujezdkyní. Ráno projíždíme levou tunelovou zatáčkou zatočenou o 2 340stupňů a jsme na vrcholu hory.  Je tam velké parkoviště, restaurace, nějaké další atrakce a moc pěkný pohled do údolí. Zdravíme se s motorkáři že Španělska, prohazujeme pár slov a vracíme se zpět, tentokrát pravou tunelovou serpentinou   o stejné délce. Později se dozvídám od Helle, norské  Interrepky, že Spirálu postavili stavbaři dálnice jako kompenzaci za to, že dálnice, která vede kolem města, kazí krajinu. Tak si říkám, že to může  být pěkné, být občanem nejbohatší, krásné a hrdé Evropské země.Vyjíždíme z tunelu, dáváme se kousek na sever, podmořským tunelem se vyhýbáme Oslu a opouštíme pobřeží Severního moře. Jedeme dál na  jihovýchod diagonálně kontinentem do Švédského Vasterviku, kolem stovek jezer,  tentokrát pro změnu na břeh Baltického moře, kde je navazující  sraz Švédského GoldWing klubu. To už je ale jiná kapitola.

BéďaBiker&Mirek Slabý